Večeře v zahradě
Šampaňské a vonné svíce,
horoucí dech, vlahé šero,
nad hlavou svit večernice,
jako dezert tvoje tělo.
Chutnáš medem, jahodami,
zahrada se v stínech topí,
večeřím tě pod hvězdami,
luna cudně oči klopí.
Smyslná tma dráždí chutě,
voníš hořce bylinkami,
pod jasmínem půjčím si tě.
Nebe šlo spát, bdíme sami...
Svět
Když kapou slzy na dláždění,
zvony lkají,
a svět se přesto nepromění,
dny nepočkají.
Když tají vody mrazem zasklené,
pučí steny,
a svět má přesto oči kamenné,
dech nezrychlený.
Když teplo hvězd se ledem skěje,
vesmír hoří,
a svět se přesto neusměje,
noc nepřetvoří.
Když ptáci tlučou Bohu křídly do dveří,
sen zdá se mi,
a světu stejně nikdo nevěří
ráj na zemi.
Podvečer
Západ zlátne, ticho něžně hladí
prach skotačící za patami.
Večerní kávu nebe si sladí
vlahou přeháňkou bez smetany.
Šumění deště v tichu se dusí,
letadlo neslyšně pospíchá.
Zbloudilý čmelák zmámeně zkusí,
zda bodláku květ nepíchá.
Těhotné klasy v tančícím lánu
suší si vlasy pod mraky.
Andělé zamkli nebeskou bránu,
éterem plují přízraky.
Den tmavne, ticho obtěžkalo svět,
zrcadla rybníků se kalí,
slunce jak velký, vadnoucí však květ
zbytky své krásy do závoje halí.
Strašák
Smrt už tě lechtá v podpaží,
už tvoje kroky krátí,
života strašák doráží,
zemřeme nevysmátí.
Nejistota, ten sebevrah,
drží jak klíště v masu,
právě ti překročila práh,
vytoč ji proti času.
Zasadils strom a zplodil syna,
dům už ti pyšně z oblak hrozí,
tak proč tě stále černočerná vina
bez brzd na horské dráze vozí?
Stojí ti život za tu dřinu?
Není sobec, kdo si ho nechá?
Zavčas vlez smrti pod peřinu,
ona tě stejně nevynechá.
Počítám
Počítám tvé šedé vlasy,
cítím smutek,
závan dávné krásy,
noci dotek.
Počítám ti vrásky na čele,
cítím něhu,
ticho jak v kostele,
mrazivost sněhu.
Počítám tvé rány v duši,
foukám ti je,
přítomnost jim sluší,
tma je nezakryje.
Počítám tvé slzy,
nechci spát,
ještě je brzy
cokoli počítat...
Červánky
Podvečer - pyšný to panic,
strojí se směle,
však nepřizná to za nic,
zapírá uzarděle.
Mraky nalíčí si líce
červenou šminkou,
komáři zabzučí více,
děti chtějí za maminkou.
Vlčím mákům rudnou uši,
beztak již rudé,
a to jim vážně sluší,
štěstí smí být chudé.
Obzor vševidoucím okem
mrká na lesy,
žárlivá tma skokem
zatáhne černé závěsy.
Pocit
Pocit je závan křídel vážky,
též sloní tlapa na tvé noze.
Polibek smrti před momentem srážky,
sluneční šípy na obloze.
Pocitům věř, jsou jenom tvoje,
proč se bát motýlího dechu?
Pocit k nám patří jak zvon do orloje,
jak hříbek do polštářku mechu.
Pocit je duha v očích dětí,
svoboda mysli, pouhé zdání,
chraň si své krásno, ať ti neodletí,
vždyť pocit je též pousmání.
Šampaňské a vonné svíce,
horoucí dech, vlahé šero,
nad hlavou svit večernice,
jako dezert tvoje tělo.
Chutnáš medem, jahodami,
zahrada se v stínech topí,
večeřím tě pod hvězdami,
luna cudně oči klopí.
Smyslná tma dráždí chutě,
voníš hořce bylinkami,
pod jasmínem půjčím si tě.
Nebe šlo spát, bdíme sami...
Svět
Když kapou slzy na dláždění,
zvony lkají,
a svět se přesto nepromění,
dny nepočkají.
Když tají vody mrazem zasklené,
pučí steny,
a svět má přesto oči kamenné,
dech nezrychlený.
Když teplo hvězd se ledem skěje,
vesmír hoří,
a svět se přesto neusměje,
noc nepřetvoří.
Když ptáci tlučou Bohu křídly do dveří,
sen zdá se mi,
a světu stejně nikdo nevěří
ráj na zemi.
Podvečer
Západ zlátne, ticho něžně hladí
prach skotačící za patami.
Večerní kávu nebe si sladí
vlahou přeháňkou bez smetany.
Šumění deště v tichu se dusí,
letadlo neslyšně pospíchá.
Zbloudilý čmelák zmámeně zkusí,
zda bodláku květ nepíchá.
Těhotné klasy v tančícím lánu
suší si vlasy pod mraky.
Andělé zamkli nebeskou bránu,
éterem plují přízraky.
Den tmavne, ticho obtěžkalo svět,
zrcadla rybníků se kalí,
slunce jak velký, vadnoucí však květ
zbytky své krásy do závoje halí.
Strašák
Smrt už tě lechtá v podpaží,
už tvoje kroky krátí,
života strašák doráží,
zemřeme nevysmátí.
Nejistota, ten sebevrah,
drží jak klíště v masu,
právě ti překročila práh,
vytoč ji proti času.
Zasadils strom a zplodil syna,
dům už ti pyšně z oblak hrozí,
tak proč tě stále černočerná vina
bez brzd na horské dráze vozí?
Stojí ti život za tu dřinu?
Není sobec, kdo si ho nechá?
Zavčas vlez smrti pod peřinu,
ona tě stejně nevynechá.
Počítám
Počítám tvé šedé vlasy,
cítím smutek,
závan dávné krásy,
noci dotek.
Počítám ti vrásky na čele,
cítím něhu,
ticho jak v kostele,
mrazivost sněhu.
Počítám tvé rány v duši,
foukám ti je,
přítomnost jim sluší,
tma je nezakryje.
Počítám tvé slzy,
nechci spát,
ještě je brzy
cokoli počítat...
Červánky
Podvečer - pyšný to panic,
strojí se směle,
však nepřizná to za nic,
zapírá uzarděle.
Mraky nalíčí si líce
červenou šminkou,
komáři zabzučí více,
děti chtějí za maminkou.
Vlčím mákům rudnou uši,
beztak již rudé,
a to jim vážně sluší,
štěstí smí být chudé.
Obzor vševidoucím okem
mrká na lesy,
žárlivá tma skokem
zatáhne černé závěsy.
Pocit
Pocit je závan křídel vážky,
též sloní tlapa na tvé noze.
Polibek smrti před momentem srážky,
sluneční šípy na obloze.
Pocitům věř, jsou jenom tvoje,
proč se bát motýlího dechu?
Pocit k nám patří jak zvon do orloje,
jak hříbek do polštářku mechu.
Pocit je duha v očích dětí,
svoboda mysli, pouhé zdání,
chraň si své krásno, ať ti neodletí,
vždyť pocit je též pousmání.
